KUKUŘIČNÉ ŠUSTÍ , Perník

HISTORIE VÝROBY

Výroba ze šustí ( slovensky šúpolí ) vznikla  v nížinných oblastech Slovenska a největšího rozmachu dosáhla v okresech Nové Zámky, Galanta, Dunajská Streda a Komárno. Nejznámějšími středisky výroby zde byly obce Nesvady, Bešeňov, Váhovce, Martovce, Kolárovo či Andovce. Šúpolí se zpracovávalo i v obcích okresů Nitra, Levice, Rimavská Sobota, Košice a Trebišov a postupně se rozšířilo téměř po celé jižní hranici Slovenska a pokračovalo na jižní Moravu a sporadicky do Čech.

Materiál

Základním materiálem při výrobě ze šustí jsou listy kukuřice. Kukuřice patří mezi jednoleté jednodomé zemědělské plodiny a dorůstá v závislosti na odrůdě do výšky 1,5 až 5m. V současnosti známe více než tisíc odrůd. K růstu potřebuje teplé a poměrně vlhké podnebí a kvalitně obdělávanou zem, proto je její pěstování u nás vázáno především na nížinné oblasti jižního Slovenska s dostatkem tepla, kvalitní půdy i vláhy. Původní vlastí kukuřice je pravděpodobně Mexiko, odkud se rozšířila do celé Střední a Jižní Ameriky. Zde byla nezbytnou součástí stravovacího systému domorodého indiánského obyvatelstva. Do Evropy se dostala v 16. století spolu s jinými plodinami Nového světa – rajčaty, bramborami, okurkami, dýní, fazolemi, kávou a kakaem. Nejprve se pěstovala v zahradách ve Španělsku jako okrasná rostlina. Po docenění její kvality jako hospodářské plodiny se velmi rychle dostala na Blízký východ a odtud prostřednictvím Turků do oblasti Balkánu, Maďarska a následně i dalších středoevropských zemí. I proto se na Slovensku kukuřici říkalo také turecké žito nebo turbina, na Moravě se dodnes používá název TURKYŇA.   Pěstování kukuřice se na našem území začalo prosazovat od 18. století, téměř výlučně na zrno, které sloužilo především jako krmivo. V tradiční kuchyni se kukuřice využívala zejména jako náhražková potravina a její listy se uplatnily i v lidovém stavitelství jako střešní krytina nebo na vyplétání stěn. ŠUSTÍM (ŠUPOLÍM) se nazývají listy obklopující kukuřičný klas. Nejvhodnější šustím k dalšímu zpracování je z pozdních odrůd kukuřice s dlouhým klasem. Za kvalitní se považuje list přiměřené tloušťky, dostatečné délky a co nejbělejší barvy. Nevhodné jsou hrubé a drsné vnější listy, poškozené počasím, jakož i prosvítající vnitřní listy. Barva listů nemá vliv na jejich kvalitu, ale ovlivňuje výsledný vzhled výrobku. Přirozená barevná škála by se měla pohybovat od smetanové po světle hnědou, které ještě lze konečnou úpravou – sířením – vybělit. Při větších barevných rozdílech šustí lze hotový výrobek mořit. Nedostatkem není ani zajímavá přirozená barevná škála šustí, může zvýšit estetickou hodnotu výrobku. Šustí se sklízí v září až říjnu. Uskladňuje se vysušené a rozdělené podle tloušťky a barvy buď v papírových pytlích, nebo svázané ve snopech. Správně uskladněné (například s listy tabáku proti hmyzu) vydrží v suchém prostředí i více než desetiletí.

Historie
V tradičním prostředí byl ze šustí rozšířen zejména užitkový sortiment (rohože, řeznické tašky, zásobnice, dětské košíky). V průběhu 20. století se sortiment pod vlivem košikářského družstva v Nových Zámcích a později Ústředí lidové umělecké výroby a jeho výtvarníků rozšířil i o podložky pod hrnce, kabelky, obuv, kuchyňské prostírání, šperkovnice, klobouky, oplétaly se láhve a některé kusy nábytku, zhotovovaly dekorativní předměty, například závěsné ozdoby, dárkové předměty a drobné suvenýry, z nichž největší oblibu u lidí si jednoznačně získaly PANENKY ZE ŠUSTÍ. Obě instituce přispěly i k estetickému posunu výsledných výrobků, když se od hrubších tvarů přecházelo ke stále jemnějšímu výrazu.

Výroba ze šustí je vázána na oblasti výskytu kukuřice. Pletení ze šustí má HISTORII SPOJENOU SE VZNIKEM ČESKOSLOVENSKA a postupně končí s jeho rozpadem . Plést  se začalo na Slovensku – zprvu byl kukuřičný list považován za bezcenný odpad. Tvárnost a pružnost jej však postupem času předurčily k dalšímu zpracování a využití. S pletením užitkových předmětů začalo ve druhé polovině 19. století, více se rozvinulo po první světové válce a osvojily si jej především ženy v domácnosti na území Slovenska. meziválečném období se na rozvoji pletení ze šustí, organizování prací i prodeji výrobků podílelo košikářské družstvo v Nových Zámcích na Slovensku. V mnoha obcích výroba ze šustí získala charakter domácké výroby. Rozvoji pomohly i kurzy pořádané v okolí Nových Zámků a Komárna ve 40. letech 20. století, v rámci kterých se zaučilo velké množství výrobkyň. Po druhé světové válce se košikářské družstvo v Nových Zámcích dostalo do působnosti nově vzniklého ÚSTŘEDÍ LIDOVÉ A UMĚLECKÉ VÝROBY, pod jehož patronátem se rozvoj této oblasti výroby ještě zintenzivnil .

Kamila RAUCHOVÁ-RYČLOVÁ
V roce 2024 by oslavila 100 let.
V ÚLUVu začala pracovat v roce 1949, nejdřív jako návrhářka v brněnské pobočce. Věnovala je nejvíc práci v textilní tvorbě.
V roce 1957 se přestěhovala do Bratislavy, kde měla v ÚLUVu nové pracoviště.

K jejím nejznámějším návrhem je PANENKA Z KUKUŘIČNÉHO ŠUSTÍ. V lidovém prostředí sloužila jako hračka pro děti , ale Kamila Rauchová-Ryčlová si ji rozhodla vylepšit a zdokonalit a dát ji konkrétní výraz. Z panenky ze šustí se stal oblíbený suvenýr.

Panenky byly v roce 1958 vystavené v československém pavilonu na Světové výstavě EXPO 58 v Bruselu a získaly tady velkou popularitu. ÚLUV je exportoval do zahraničí a v druhé polovině 60-tých let se jich ročně vyrobilo až 70.000 kusů. Podle dochované korespondenceje objednával do Anglie například obchodník s uměním Henry Rothschild, který je v roce 1970 kupoval několikatisícových nákladech pro svoji galerii.

Panenka ze šustí se stala pro ÚLUV kultovním . Osudy její návrhářky se však po přestěhování do Prahy v roce 1973 ztrácejí. Mizí stopa po její tvořivé činnosti a posledních krocích života.

Ústředí  lidové umělecké výroby
vzniklo v roce 1945 na základě dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše jako veřejnoprávní korporace pečující o lidová a drobná řemesla. Navazovalo na úspěšný koncept Svazu československého díla, který nabízel ve své prodejně Krásná jizba v centru Prahy „umělecký průmysl, průmyslové umění, grafiku a předměty k výzdobě bytu“. Svaz československého díla se v roce 1948 usnesl sloučit s nově vzniklým ÚLUV bez likvidace, a to včetně zaměstnanců, majetku, dluhů a také povinností pokračovat v rozvíjení základního poslání Svazu. ÚLUV převzal také zmíněnou vyhlášenou prodejnu Krásná jizba, založenou roku 1927 a sídlící od roku 1936 na Národní třídě č. 36 v Domě uměleckého průmyslu.

V roce 1947 otevřel ÚLUV vzorkové dílny v Uherském Hradišti, které měly navrhovat moderní vzory řemeslných výrobků. Výtvarníci ÚLUV v této fázi zjistili, že potřebují hlubší znalosti lidového umění a vydali se na terénní výzkumy. Jednalo se jak o výzkumy zjišťovací, kdy se hledali zruční výrobci, tak o tematické výzkumy, motivované zejména snahou po podrobnějším zdokumentování technologií lidových řemesel. V letech 1947 až 1953 proběhla podobných výzkumů celá řada, mnoho z nich na Slovensku.

Kromě dílny v Uherském Hradišti spadaly pod ÚLUV i pobočky v Brně a Bratislavě. Od roku 1953 vznikly dvě samostatné organizace ÚLUV Praha a ÚĽUV Bratislava, čímž se vzájemná spolupráce při terénních výzkumech ukončila. Vzhledem k tomu, že od roku 1954 nemohli už ani drobní výrobci pracovat jako soukromníci, začal ÚLUV budovat výrobní složku, pod jejímiž křídly mohly ve výrobě pokračovat nejzajímavější dílny. Pro tyto účely bylo třeba získat více informací o žijících výrobcích a pamětnících výroby. Při výzkumech se fotografovalo, sbíraly se vzorky výšivek a tkanin, pořizovaly se nákresy a technické záznamy. Nasbírané materiály se ukládaly na kartách a do vzorníků.

V letech 1957 až 1961 probíhal tzv. Hrubý průzkum lidové výroby. Prováděli jej jak etnografové ÚLUV, tak studenti národopisu pražské i brněnské vysoké školy. Každý z nich měl přidělen jeden okres, který bylo třeba podrobně projít a zjistit, jaké řemeslné techniky se na jeho území provádějí, a to včetně jmen výrobců. Nasbírané informace sloužily k dalšímu rozvoji ÚLUV.

I když padesátá léta zúžila aktivity ÚLUV zejména na ochranu tradiční lidové umělecké výroby, v pozdějším období se zrodila zajímavá spolupráce mezi etnografy, designéry, výrobou a obchodem. Výrobky ÚLUV, moderní a zároveň čerpající z tradic lidových řemesel, získávaly zahraniční i domácí ocenění. Po celém tehdejším Československu se rozšířila síť výrobních a prodejních míst. Před rokem 1989 ÚLUV vlastnilo 45 vzorkových dílen a 15 prodejen známých pod názvem převzatým od Svazu československého díla – Krásná jizba. Výrobky ÚLUV bezpochyby ovlivnily pohled na bytovou kulturu dnešní starší i střední generace.

Původní tvorba na lidové motivy: jardiniera z kameniny podle návrhu keramičky Marie Kotrbové

Osud ÚLUV po roce 1989 je zosobněním příslovečného „když se kácí les, lítají třísky“. Při pohledu na to, jak dopadla jedinečná organizace, která ideově navazovala už na Svaz československého díla (a měla proto za sebou v roce 1995, kdy byla zlikvidována 75 let podpory užitého umění a průmyslového designu), se vtírá myšlenka, zda a jak jsou přínosné radikální dějové zvraty a urychlené přepisování hodnot. Podle vzpomínek pamětníků nemělo na zachování ÚLUV zájem ani ministerstvo kultury, pod které ÚLUV od padesátých let spadalo, a svůj nezájem vysvětlovalo populární větou, která v 90. letech ospravedlňovala leccos – trh si s tím poradí. Trh si poradil a prodejny Krásná jizba zanikly společně s ÚLUV při příležitosti svých nedožitých sedmdesátin. Za zmínku také stojí, že slovenské ÚĽUV díky odlišnému přístupu slovenského státu dodnes existuje a úspěšně funguje pod tamním ministerstvem kultury.

Po likvidaci ÚLUV vyvstala otázka, co dělat s cennými fondy? Z rozhodnutí ministerstva kultury se materiály z české oblasti přesunuly do Národopisného oddělení Národního muzea . Dokumentace z ostatních regionů přešla do správy Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, které umožňuje studium těchto pramenů jak odborníkům, tak laikům.

Export výrobků z kukuřičného šustí  byl zajišťován Československými firmami, převážně sídlícími v Čechách např. firmou JABLONEX v Jablonci n.N.. Na Slovensku se vyrábělo a Česko exportovalo. Tak získalo Slovensko mnoho devizových prostředků.

V dnešní době výrobky zakoupíte např. na stránkách eshopu www.ULUV.sk, https://www.tradicnivyrobek.cz/kukuricne-susti/, nebo na jarmarcích ve Strakonicích, Strážnici v prodejně Folklorika www.folklorika.cz, nebo ve skanzenech na území Čech a Moravy. Existuje seznam výrobců na stránkách Národního ústavu lidové kultury, Nositelů tradic ČR ,   https://www.nulk.cz/nositele-tradice/.

Text byl použit ze stránek www.uluv.sk a Národního muzea v Praze

Staročeský perník z forem

Již od pradávna se užívá medu k přípravě sladkých placek, calet, marcipánu až k dnešnímu perníku. O původu slova marcipán existuje několik verzí, např.: z biblické dějepravy je známo, že apoštol Marek když šel pouští se svými lidmi, živil se sladkým chlebem vyrobeným z medu a kukuřičné mouky, upečeném na slunci. Tento chléb se nazýval Markův /Marcipanis/.Toto by mohl být jeden z výkladů, proč perníkářský cech má ve svém znaku sv. Marka.
Formy na perník byly nejprve z pálené hlíny, což dokazují vykopávky v Itálii. Tyto byly používány do 16. století, kdy je vytlačily dřevěné, vyřezávané, nazývané kadluby. V 17. A v 18. století jsou již bohatě vyřezávány. K výrobě forem se používalo hruškové dřevo jako nejvýhodnější. Časem je nahrazováno dřevem švestkovým, třešňovým, ale též lipovým i bukovým.
První zmínka o perníku u nás je z roku 1335 z Turnova. V Praze se v roce 348 mluví o jakémsi sdružení a na Starém Městě je podle nich pojmenovaná jedna z ulic – Caletná, dnešní Celetná. Toto řemeslo vzkvétalo a v seznamech z r. 1419 nacházíme již 18 perníkářů. Za husitských válek nebylo perníkářům přáno a dochází k úpadku řemesla. Začátkem 16.století dochází k opětné renesanci. Perníkáři měli pomocníky, kterým se říkalo fabulisti. Ti chodili od jednoho mistra ke druhému a kromě toho, že opravovali nebo dělali nové formy, řečeno dnešním jazykem – předávali zkušenosti.

Recept na staročeský perník z forem